Facilitace - Aktivita A-Z

Kazuistika - Příběh první

Stavební společnost, ve které vedení rozhodlo, že změní systém vzdělávání a rozvoje kvalifikace zaměstnanců a pověřilo úsek vzdělávání vytvořením návrhů plánu, jak toho docílit. Zadáno bylo jediné omezení a to objem finančních prostředků na jeden rok. V projektovém týmu se sešlo 14 lidí. Každý z nich měl na starosti určitou oblast (např. bezpečnostní školení, jazykové vzdělávání, studium při zaměstnání atd.). Na prvních schůzkách projektového týmu dospěli členové týmu k poznání, že se pravděpodobně nedohodnou a navrhli vedení, že zpracují 4 různé návrhy ve zmenšeném počtu členů projektového týmu – každá skupina jeden. To bylo odmítnuto a doporučeno projektovému týmu, ať využije externí pomoc – facilitátory.
V první fázi spolupráce bylo třeba získat důvěru členů projektového týmu. Postoj asi třetiny týmu byl vůči externí pomoci velmi kritický a skeptický. Z toho důvodu jsme první facilitační setkání naplánovali jako 2 půl dny – odpoledne první den a dopoledne druhý den. Využití „faktoru noci“ se ukázalo být velmi užitečné. Podařilo se shromáždit všechny nápady a návrhy všech členů projektového týmu bez jakékoli kritiky či negace. V nich byly následně nalezeny „průnikové body“ (to, na čem bylo možné začít stavět dohodu) a vytvořena prvotní kostra projektu v podobě návrhové matice. Projektový tým pracoval v plném složení 7 facilitačních setkání o různé délce v závislosti na programu. Výstupem bylo předložení dvou variantních řešení, z nichž každé bylo rozpracováno do 3 respektive 4 alternativních plánů. U všech byly formulovány výhody a definovány výstupy, které jaký návrh přinese. Příprava plánu byla hodnocena vedením jako vysoce profesionální a úsek vzdělávání byl požádán, aby připravil pro celou firmu metodiku postupu pro vytváření projektových plánů.

Kazuistika - Příběh druhý

Vedení školy a SRPŠ (sdružení rodičů a přátel školy) se názorově rozcházelo v pohledu na finanční investice, které se škola chystala učinit v následujících dvou letech. Vedení školy nechtělo jít proti názorům rodičů, protože díky jejich iniciativě se podařilo zajistit finance na rozvoj a dovybavení školy. Ani zástupci rodičů neměli zájem jít do konfliktu s vedením školy, které prokázalo svou kompetentnost v uplynulých letech výrazným zlepšením nejen úrovně vzdělávacího procesu, ale i zlepšujícími se podmínkami pro studenty a učitele. Na společném setkání ředitele školy a jeho zástupce s třemi zástupci SRPŠ bylo dohodnuto, že spornou záležitost budou řešit společně a to formou facilitace.
Začátkem práce facilitátora byl výběr reprezentantů obou táborů a představení struktury práce vzniklé pracovní skupiny. V průběhu facilitačních schůzek došlo jen drobným obměnám týmu (z důvodu dlouhodobé nemoci a nízké docházky). V první fázi bylo třeba nastavit stejnou perspektivu pohledu u obou skupin – vedení školy se dívalo cca 5 až 10 let, rodiče maximálně 2 až 3 roky dopředu. V dalším kroku byla zpřesněna vize školy, její poslání a definovány klíčové „pilíře“, na kterých bude dál škola stavět. Mezi nimi byly určeny priority a formulovány podmínky, za kterých případně dojde k přehodnocení priorit. Vytvoření tohoto sdíleného rámce vytvořilo prostor pro lepší zacílení při řešení klíčové otázky facilitace – do čeho, kdy a jak investovat. Pro dosažení shody a zpracování oběma stranami schváleného plánu bylo zapotřebí 6 facilitačních schůzek. Tento projekt otevřel nová témata (užší provázání na městskou samosprávu, místní sportovní a zájmové organizace, možnost financování z fondů evropské unie atd.), pro které vznikly nové pracovní skupiny s konkrétním zadáním. Facilitace se stala standardní součástí práce v heterogenních projektových týmech.